Irák Příběhy: Jel jsem do Iráku—ne abych něco dokazoval, ale protože Babylón tam pořád je

Bagdád. Řeka Tigris. Šest ráno. Rybář stál na přídi své dřevěné loďky a vrhal síť přesně stejným pohybem, jaký je zobrazen na asyrských reliéfech starých dva tisíce let. Přes řeku se probouzela ulice Mutannabi — knihkupci rozbalovali plachty a rozkládali zažloutlé svazky na stáncích pod širým nebem. Protější čajovna vysílala vzhůru první proužek dřevěného kouře. Odněkud z nábřeží se z reproduktoru linuly ranní zprávy v arabštině — irácký parlament projednával nějaký zákon, hlasatelovo tempo rychlé jako někdo, kdo se snaží doříct větu, než začne ramadánový půst. Jen vzdálené stíhačky a občasný holub přelétající nad hlavou připomínaly, že tohle není starověké mezopotámské ráno — tohle byl Irák v roce 2026.

Nepřijel jsem sem z hrdinství. Ne proto, že bych chtěl „vyzvat“ zemi definovanou západními médii jako nebezpečnou. Bylo to proto, že po jediném vyhledání „Iraq World Cup 2026“ mi obrazovka ukázala víc než cestovní varování — ukázala mi fotografii zřícenin Babylónu. Modře glazovaný lev, dva a půl tisíce let starý, za drátěným plotem na zaprášeném nádvoří, téměř úplně sám. Moje myšlenka v tu chvíli: pokud tam Babylón pořád je, proč tam nikdo nejede?

Irák leží na Blízkém východě, starověká Mezopotámie — „země mezi dvěma řekami“. Tigris a Eufrat se tu setkávají a daly vzniknout nejstarší lidské civilizaci: klínovému písmu, Chammurapiho zákoníku, visutým zahradám. Války a konflikty od roku 2003 přepsaly jméno této země z „kolébky civilizace“ na „konfliktní zónu“. Ale Lvi Mezopotámie — irácký národní tým — budou tuto zemi reprezentovat na scéně mistrovství světa v roce 2026. Pro mnoho lidí, kteří nikdy Irák nehledali, je fotbal prvním důvodem otevřít tyto dveře.

Ulice Mutannabi hostí každý pátek nejlepší bagdádský knižní trh. Výběr je zpřeházená časová osa: zažloutlé sbírky poezie vedle levných učebnic angličtiny, politické pamflety ze saddámovské éry vedle oslích uší arabských překladů Harryho Pottera. Majitel knihkupectví — brýle na čtení posazené na nose, prsty šedé od desetiletí inkoustu a prachu — na mě promluvil anglicky: „Za Saddáma byla knihkupectví na téhle ulici pálena. Za americké invaze byla pálena znovu. Ale knihy nezemřely a řeka se nezměnila.“ Ukázal ven na Tigris: „Tahle řeka je starší než všechny režimy, co jsme měli, dohromady. Viděla krále Babylónu, básníky abbásovské dynastie, britské tanky — a teď se dívá na nás.“

Zříceniny Babylónu leží asi osmdesát pět kilometrů jižně od Bagdádu, dvě hodiny jízdy. Ale ty dvě hodiny procházejí nejméně čtyřmi vojenskými kontrolními body a úsekem vzdušného prostoru, který kdysi hustě hlídkovaly americké drony. Po příjezdu jsem na parkovišti napočítal dvě vozidla — jedno patřilo průvodci a druhé zaměstnanci iráckého památkového úřadu. Průvodce, místní z guvernorátu Babylón jménem Hassan, otevřel těžkou železnou bránu archeologického naleziště s ležérní samozřejmostí někoho, kdo odemyká vlastní dvorek: „Není turistická sezóna — v Babylónu nikdy není turistická sezóna.“ Ukázal na Ištařinu bránu — její modře glazované cihly, draky a býky stále neporušené — a řekl: „Když Nebukadnesar II. tuhle bránu stavěl, byl Babylón největším městem na Zemi. Teď — teď sem nevede ani autobusová linka.“ V jeho tónu nebyla žádná sebelítost. Jen konstatování.

Dál na severu funguje Irbíl, hlavní město iráckého Kurdistánu, ve zcela jiném tempu a na jiné úrovni bezpečnosti. Citadela — nejstarší nepřetržitě obydlené sídlo na Zemi, nikdy neopuštěné za šest tisíc let — se tyčí z centra města jako obří dort pískové barvy. Kurdský vysokoškolský student mě vzal do svého oblíbeného kebabového stánku a mezi hltavými sousty mi vyprávěl o posledním gólu Aymena Husseina, který vstřelil hlavou proti Ománu. „Celá čajovna v Irbílu vyskočila najednou — Kurdové, Arabové, Turkmeni — v té místnosti byla jen jedna identita.“ Vzal špejli od kebabu a nakreslil s ní na stůl tvar fotbalového hřiště a doprostřed napsal dvě slova: Irák.

Mezopotámské mokřady na jihu — legendární místo rajské zahrady — byly to poslední a nejsurrealističtější, co jsem v Iráku viděl. Plovoucí rákosové domy zvané mudhif se jemně houpaly na vodě. Vodní buvoli neukazovali nic nad hladinou kromě nozder a páru zahnutých rohů. Lodník, stojící ve své kánoi mashoof, řekl jednoduchou angličtinou: „Saddám se kdysi pokusil všechny tyhle mokřady vysušit — aby potrestal bažinné Araby, kteří tu žili. Voda zmizela na deset let. Pak přišli Američani a voda se vrátila. Teď — voda klesá, stoupá, zase klesá. Mokřady jsou pořád mokřady.“ Ponořil pádlo; před námi se zvedlo hejno bílých ptáků. Žádný komentář nebyl potřeba. Fakta sama nesla veškerou tíhu.

Poslední večer v Bagdádu jsem se vrátil do čajovny na ulici Mutannabi. Stejné místo, stejná konvice arabské kávy. U vedlejšího stolu překládal mladík nejnovější zprávy o irácké kvalifikaci na mistrovství světa z telefonu svým přátelům do arabštiny, slova „Mbappé“ a „Messi“ občas prorazila — fotbal je univerzálním dialektem. Zatímco jsem psal tyto poslední poznámky, ozvala se zvenčí výzva k modlitbě. Tigris, neviditelný ve tmě, byl teď jen slyšet — zvuk pohybující se vody. Chtěl jsem všechno vměstnat do jediné věty, ale Hassan — průvodce z Babylónu — ji za mě napsal už při odchodu: „Víte, necelých sto let po Nebukadnesarově smrti byl Babylón prázdný. Ale dnešní cestovní průvodci? Irák dostane jediný řádek: Necestujte. Tohle město nemá velké štěstí — historie mu dala příliš velkolepý titul a přítomnost mu dala příliš malou recenzi.“ Zaplatil jsem kávu. Zapsal jsem se do návštěvní knihy — i když ji nikdo nebude číst.