Vydal jsem se do Iráku – ne abych něco dokazoval, ale protože Babylon je stále tam

Bagdád. Řeka Tigris. Šestá hodina ranní. Rybář stojí na přídi dřevěné lodi, jeho pravá ruka hází síť přesně tak, jak je vyobrazeno na asyrských reliéfech před dvěma tisíci lety. Na protějším břehu se probouzí ulice Mutannabi – prodavači knih vytahují zažloutlé staré svazky z nepromokavých plachet a rozkládají je na stáncích pod širým nebem. Z čajovny naproti stoupá první dřevěný uhelný kouř dne. Z reproduktorů na břehu se line arabské ranní zpravodajství – irácký parlament má dnes projednávat určitý zákon, hlasatelův spěch připomíná, že se snaží doříct vše před ramadánovým půstem. Jen vzdálené stíhačky a občasné holuby nad hlavou vám připomenou, že to není nějaké starověké ráno v Mezopotámii, ale Irák roku 2026.

Nepřijel jsem sem z hrdinství. Ne proto, že bych chtěl „vyzvat“ zemi, kterou západní média označují za nebezpečnou. Ale protože když jsem hledal „Iraq World Cup 2026“, na obrazovce se neobjevila jen cestovní varování, ale také fotografie babylonských památek – dva a půl tisíce let starý modrý glazovaný lev, obehnaný ostnatým drátem v prašném nádvoří, téměř opuštěný. Tehdy mě napadlo: Pokud je Babylon stále tam, proč tam nikdo nejezdí?

Irák leží na Blízkém východě, historicky nazývaný Mezopotámie – „země mezi dvěma řekami“. Tigris a Eufrat zde daly vzniknout nejstarším lidským civilizacím: klínovému písmu, Chammurapiho zákoníku, visutým zahradám. Války a konflikty od roku 2003 přepsaly jméno této země z „kolébky civilizace“ na „zónu konfliktu“. Ale Lev Mezopotámie – irácká reprezentace – v roce 2026 bude reprezentovat tuto zemi na mistrovství světa. Pro mnoho lidí, kteří nikdy nehledali Irák, je fotbal prvním důvodem, proč otevřít tyto dveře.

Ulice Mutannabi má každý pátek nejlepší bagdádský knižní trh. Knihy jsou jako rozházená časová osa: vedle zažloutlých básnických sbírek leží levné anglické učebnice, vedle politických brožur z doby Saddáma je několikrát přečtený arabský překlad Harryho Pottera. Jeden knihkupec – s brýlemi na čtení, prsty zabarvené do šeda desetiletími inkoustu a prachu – mi řekl anglicky: „Za Saddáma byly knihkupectví na této ulici vypálena. Když Američané vtrhli, byly vypáleny znovu. Ale knihy nezemřely, řeka se nezměnila.“ Ukázal ven na Tigris: „Tato řeka je starší než všechny naše režimy dohromady. Viděla babylonské krále, básníky Abbásovského chalífátu, britské tanky – teď se dívá na nás.“

Babylonské památky leží asi 85 kilometrů jižně od Bagdádu, dvě hodiny jízdy autem. Ale tyto dvě hodiny vedou přes nejméně čtyři vojenské kontrolní body a vzdušný prostor, kde dříve hustě křižovaly americké drony. Když jsme dorazili, na parkovišti stála jen dvě auta – jedno patřilo průvodci, druhé pracovníkovi iráckého památkového úřadu. Průvodce se jmenoval Hassan, byl místní z provincie Babylon, a když otevíral velkou železnou bránu do areálu, dělal to tak nenuceně, jako by otevíral zadní vrátka svého domu: „Teď není turistická sezóna – Babylon není nikdy turistická sezóna.“ Ukázal na pozůstatky Ištařiny brány – draci a býci na modrých glazovaných cihlách byli stále neporušení – a řekl: „Když Nebukadnesar II. stavěl tuto bránu, byl Babylon největším městem na Zemi. Teď – teď nemá ani autobusovou linku.“ V jeho hlase nebylo sebelítost, jen konstatování.

Severnější Erbil (Erbil) je hlavním městem iráckého autonomního regionu Kurdistán, tempo a bezpečnostní situace jsou zde zcela odlišné. Citadela – jedno z nejstarších městských sídel na světě, nepřetržitě obydlené po šest tisíc let – se tyčí z centra města jako obří pískově zbarvený dort. Jeden kurdský student mě vzal na svůj oblíbený grilovací stánek a při hltavém jídle vyprávěl příběhy o gólech Aymena Hussaina (iráckého útočníka, který vyrostl v Hawidži). „Dal hlavičku v zápase proti Ománu,“ řekl, „ten den jsem sledoval přímý přenos v čajovně v Erbilu. Všichni v čajovně vyskočili – Kurdové, Arabové, Turkmeni – ten den existovala jen jedna identita.“ Špejlí od masa nakreslil na stůl tvar fotbalového hřiště a doprostřed napsal dvě slova: Irák.

南部美索不达米亚湿地——传说中的伊甸园所在地——是我在伊拉克看到的最后一个，也是最不真实的地方。芦苇搭成的浮动房屋（Mudhif）在水面上轻轻晃动，水牛只露出一个鼻子和一对弯角。一个船夫站在他的独木舟上用简单的英语说：'萨达姆曾经想过把这片湿地全部抽干——惩罚这里的沼泽阿拉伯人。水退了十年。然后美国人来了，水又回来了。现在——水退了又涨，涨了又退。湿地还是湿地。'他划了一下桨，前方惊起一群白鸟。不需要任何评论，事实本身已经有足够的分量。

在巴格达的最后一个晚上，我回到了Mutannabi街的茶馆。同一个位置，同一壶阿拉伯咖啡。旁边桌上，一个年轻人正在用阿拉伯语给朋友们翻译手机上关于伊拉克世界杯预选赛的新闻。偶尔蹦出'Mbappé'和'Messi'这样的单词——足球是全球通用的方言。我写下这最后一页笔记的时候，茶馆外面传来了宣礼声。底格里斯河在夜色中什么都看不见了，只能听到水流声。我想把一切都写在一个句子里，但Hassan——巴比伦的导游——在我离开时已经替我写好了：'你知道吗，尼布甲尼撒二世死后不到一百年，巴比伦就空了。但今天的旅游手册上，伊拉克只有'禁止前往'。这座城市的运气不太好——它被历史封了一个太高的头衔，又被现实压了太低的评语。'我付了咖啡钱。留言簿上签了名——虽然没有人会看。