Cestování po Maroku: Nosem skrz rudé město, koželužny a Saharu

Když jsem si poprvé chystal itinerář pro cestování po Maroku, myslel jsem, že mapa začíná na letišti v Casablance a pokračuje přes Marrákeš, Fès, Merzougu až na Saharu. Teprve když jsem opravdu přistál, zjistil jsem, že Maroko se nerozvíjí v kilometrech – nejdřív si tě přivlastní čichem. Jakmile v Marrákeši zafouká večerní vítr, trh s kořením vypustí šafrán, kmín, skořici a sušené růže jako houf překřikujících se prodavačů, kde nikdo nechce ustoupit. Pomalu jsem procházel mezi jutovými pytli a obchodník mi do dlaně nasypal špetku Ras el Hanout – přes třicet druhů koření smíchaných dohromady, vůně jako stará cesta, co vede ze saharské karavanní stezky až pod hradby rudého města.

Po setmění náměstí Jemaa el-Fnaa tuhle cestu zapálilo. Řada za řadou se rozsvěcovaly grily, tuk z jehněčích špízů kapat do žhavého uhlí a okamžitě stoupal bílý dým; anýzová vůně šnečí polévky, spálený pach klobás, sladká ostrost čerstvě nakrojených pomerančů – to všechno se tlačilo na bubny a překřikování prodavačů. Někdo tě tahá za menu, někdo ti podsouvá židli, někdo se na tebe z dýmu usměje a zavolá: „China?“ Seděl jsem na vratké plastové stoličce, díval se, jak se maso otáčí, a najednou mi došlo, proč tolik lidí říká, že je Marrákeš vyčerpávající: není hlučný – je přeplněný, ve vzduchu nezbývá jediné prázdné místo.

Fès voní starobyleji – a taky neomaleněji. Uličky mediny jsou tak úzké, že se dva lidi musejí protáhnout bokem; kroky, zvonce oslů, vzdálené modlitby se odrážejí od zdí vrstvu po vrstvě, jako by se ozvěna rodila přímo v kameni. Čím blíž k Chouarským koželužnám, tím těžší vzduch – pach surové kůže a čpavku ti zatočí nosem dřív, než stačíš zahnout. Majitel kožedělného krámu na střeše mi podal hrst lístků máty, ať si je přidržím pod nosem. Chlad máty mě na chvíli zachránil, ale dole se kádě dál rozlévaly červenou, žlutou a indigovou barvou a dělníci v nich bosí šlapali – jako by se tenhle postup nikdy nezměnil. V tu chvíli jsem pochopil, že historie neleží tiše v muzeu; někdy tě dokáže rozkašlat až k slzám.

Když jsem vyšel z koželužen, bloudil jsem starým Fèsem ještě půl hodiny. V uličkách nebylo vidět nebe – jen jasné klepání mosazníků, vůně chleba z pece a tupé rány míče do dřevěných vrat. Kolem mě proběhl kluk v červeném dresu marocké reprezentace, na zádech měl Hakimi. Dres měl vybledlý od pouličního prachu, ale byl opravdovější než jakýkoli nový kousek v obchodě se suvenýry. Fotbal tu není vystavený pro turisty – kutálí se v ozvěnách uliček, bliká na televizi v čajovně, a v té vteřině, kdy se dítě otočí a zrychlí, se mění v každodennost.

Směrem na jih od Fèsu začaly pachy vysychat. V Merzouze nemá saharská poušť najednou skoro žádný pach. Denní horko je čisté – písek, slunce a obloha jako by ztratily všechnu vlhkost; nos najednou ztratí práci, zbudou jen sůl na rtech a pot v límci. V noci jsem ležel před táborem a díval se na hvězdy – Mléčná dráha visela tak nízko, jako by se chystala sklouznout za dunu. Žádný městský kouř, žádný leptavý zápach koželužen, žádná sladkost tržiště – jen trocha dřevěného kouře z táboráku. Průvodce nechal konvici s čajem u žhavých uhlíků, a když naléval, mátový čaj měl lehce kouřovou příchuť a sladkost byla pouští vysušená na tenčí, hubenější notu – jako vítr, co se nedá zastavit. To nejohromnější na Sahaře je nakonec to, že ti vezme všechny vůně, a ty poprvé slyšíš vlastní dech.

Po návratu do riadu mi Maroko vůně zase vrátilo. Těžké dřevěné dveře se otevřely z uličky dovnitř – a tam byl jiný svět: malé jezírko, mozaikové zdi, pomerančovníky a hořké květy neroli. Vůně pomerančového květu nebyla tím přímým parfémovým sladkem – byla vlhká, pomalá, jako by pára stoupala po kachličkách. Majitel přinesl mátový čaj, konvičku držel vysoko a zelený nálev napěnil v malých skleničkách; cukru tam bylo skoro svévolně mnoho. Při prvním doušku mi to přišlo přeslazené, při druhém jsem to začal přijímat a při třetím mi to došlo: marocká sladkost není chuťová úprava – je to způsob pohostinnosti.

Co mi tuhle sladkost opravdu vrylo do paměti, byl tajine. Ve chvíli, kdy se zvedla keramická poklice, vyvalila se vůně pomalu dušeného jehněčího, cibule, sušených meruněk, skořice a kurkumy – pravý opak zběsilosti grilů na náměstí. Tajine na tebe nespěchá, nechává maso změknout ve vlastní šťávě a sladkost ovoce se pomalu vyrovnává s horkostí koření. U vedlejšího stolu parta mladých zírala na mobil s fotbalovými sestřihy – Hakimi vyrazil po pravé straně a celý stůl najednou vydechl. Majitel zvedl hlavu, usmál se a řekl, že je to národní hrdina: narodil se ve Španělsku, ale když běží, je to marocký kluk. Pak nám znovu nalil čaj, konvičku držel hodně vysoko, jako by tím pečetil svůj verdikt.

Ta věta mi připomněla mistrovství světa 2022. Poté co Maroko postoupilo do semifinále, svět už nikdy nebude koukat na marocký fotbal stejně. Nebyl to jen příběh o „černém koni“ – bylo to spíš jako vůně, co ti po ohňostroji na náměstí zůstane na oblečení. Bounouovy penalty, Amrabat pokrývající střed pole, Hakimiho dloubák, co vyřadil Španělsko – ty obrazy stáhly dohromady identity roztroušené mezi Madridem, Paříží, Amsterdamem a Casablankou. Fotbal tu není atrakce, ale najednou se vynoří z televize v kavárně, z autorádia v taxíku a z dresu na dítěti.

Poslední večer před odjezdem z Marrákeše jsem se vrátil na Jemaa el-Fnaa. Dým byl pořád stejně hustý, grilovací stánky pořád neprůchodně nacpané a mátový čaj pořád přehnaně sladký. Jenže já už dokázal v chaosu rozeznat vrstvy: nejdřív horko trhu s kořením, pak chlad máty z koželužen, potom bezvůní suché saharské horko, vlhkost pomerančového květu v riadu, pomalé dušení tajinu a cukr na dně skleničky. Na cestování po Maroku není nejpamátnější žádný konkrétní bod na mapě, ale trasa, kterou tyhle vůně nakreslí v tvém těle. Myslíš si, že jsi prošel zemí – ale ve skutečnosti to ona tebe provedla čichem.