Cestování po Ugandě: U pramene Nilu slyšet ozvěnu fotbalu a deštného pralesa

První zvuk cestování po Ugandě nebyl vodopád ani deštný prales – byla to nepovedená střela v kampalské tmě. Míč se odrazil od červené hlíny, škrtl o zadní kolo motorky boda-boda a dokutálel se ke stánku s grilovanými banány. Stánkař se nenaštval – sklonil se, pantoflem míč lehce odkopl a poslal ho zpátky pod nohy dětem. Někdo vykřikl „Onyango“, pár teenagerů se se smíchem rozprchlo a okamžitě se hnalo za ním. V tu chvíli mi došlo, že ugandský fotbal nejsou jen zápasy – je to spíš pouliční univerzální jazyk: nemáš hřiště, ale výkop zvládneš; nemáš kopačky, ale běžet můžeš.

Kampala je postavená na kopcích – zvlnění města připomíná nedokončenou taktickou tabuli. Přes den se taxíky, mikrobusy, motorky a chodci perou o jednu úzkou silnici; v noci trh rychlost pomalu stahuje zpátky. V tržnici Owino visí žárovky nízko a kouř z grilů, dřevěné uhlí, horký smažený maniok a vůně deštěm nasáklé hlíny se mísí dohromady. Kluk v dresu Uganda Cranes si z igelitového sáčku udělal míč a mezi stánky trénuje žonglování. S každým odrazem ho okolí povzbuzuje. Naděje téhle země není vždycky napsaná na transparentech – často je v tom jednom ošoupaném míči.

Druhý den jsem jel do Jinji a Viktoriino jezero za oknem se blýskalo. Ugandě se často říká země pramene Nilu, a když stojíš u řeky v Jinje, tahle věta najednou přestane patřit do učebnice zeměpisu. Voda vytéká z Viktoriina jezera a nejdřív se potichu promění ve Viktoriin Nil, pak pokračuje na sever přes savany, soutěsky a hranice, až se nakonec stane řekou, která mění osud celého kontinentu. Tuto zemi navíc lehce protíná rovník – jako neviditelná půlící čára: severní a jižní polokoule si tady podávají ruce a jezerní voda, říční proud, červená hlína a lidské hlasy jdou společně kupředu.

U řeky jsem narazil na malý zápas. Branka ze dvou kamenů, půl hřiště tráva, půl bláto. Někdo v Arsenalu, někdo v Manchesteru United a někdo ve vybledlém dresu Uganda Cranes. Vytáhlý brankář se vrhl na zem, dlaně měl od červené hlíny, ale když vstal, smál se od ucha k uchu. Fotbal tady není útěk od reality – je to přepsání reality do jiné možné verze. Můžeš bydlet v přeplněné čtvrti, nemusíš mít pořádné tréninkové hřiště, ale dokud máš míč u nohy, budoucnost se pořád dá představit.

Murchisonovy vodopády tuhle tichou představivost prudce přerušily. Auto zastavilo na vyhlídce Top of the Falls a zvuk vody se na tebe vyvalil dřív než pohled. Teprve až stojíš u zábradlí, zjistíš, že slovo „hřmění“ na to nestačí. Celý Nil je vtěsnaný do úzké skalní štěrbiny a padá shora dolů – vodní tříšť ti šlehá do tváře, jako by ti někdo přiložil bílý buben přímo k uchu. Průvodce řekl, že tady řeka zuří, protože ji donutili se zúžit. Ale já při pohledu na tu vroucí vodu cítil spíš její druhou tvář – tu ugandskou: byla stlačená, ale neztratila sílu jít dopředu.

Dále na jihozápad začíná silnice stoupat do hor. Uganda je domovem zhruba poloviny všech horských goril na světě a název Bwindi Impenetrable Forest – Neproniknutelný les Bwindi – není přehnaný. Není to les, do kterého se dá jen tak „vejít“; je to spíš vlhká, těžká, dýchající zelená stěna. V sedm ráno se strážci sešli na výchozím bodě a vysvětlovali pravidla: skupiny po osmi lidech, až najdete gorily, můžete zůstat jen hodinu, žádný blesk, poslouchejte pokyny. Každá věta zněla všedně, ale když kapky deště začaly bubnovat na kšilty, všichni ztichli – jako by vstupovali do nějakého staršího rituálu.

Zvuk kroků v Bwindi je zvláštní. Není to zvuk podrážek na cestě – je to zvuk bláta, které cucá boty, lián, co škrábou přes nohavice, mačety rozsekávající větve a vzdáleného ptačího zpěvu, který náhle ustane. Prošli jsme banánovníkovou plantáží a zanořili se do temnějšího stínu stromů. Deštný prales nepřipravil pro turisty žádný rovný chodníček – svahy kloužou a kořeny podtrhávají nohy jako nastražené ruce. Spolucestující si nejdřív povídali, pak zbyly jen zadýchané výdechy. Strážce se občas zastavil, poslechl si vysílačku, kde mu stopař hlásil polohu, a pak zvedl ruku, ať ho následujeme.

Asi po třech hodinách si strážce před námi náhle dřepl. Vzduch jako by někdo zmáčkl. Pár metrů od nás seděla mezi keři gorila stříbrohřbetá – černou srst měla vlhkou od deště a stříbrný pruh na zádech se jí v šeru leskl. Žádné představení, žádné vítání – jen pomalu ulomila mladý výhonek a vložila si ho do tlamy. Vedle ní se převalovalo mládě a tahalo za listy – jako dítě honící míč na tržišti v Kampale. Ale když stříbrohřbetý zvedl oči, celý les okamžitě ztichl.

Ta hodina neutíkala jako hodina. Zapomněl bys na foťák, na bláto, na všechnu tu námahu, co tě sem dostala. Lidé rádi mění divoká zvířata na „atrakci“ – ale tady v Bwindi je ten vztah opačný. Jsou to gorily, kdo nám dovoluje chvíli pobýt na okraji jejich života. Jedí listy, klimbají, tulí se k sobě a náš údiv vůbec nepotřebují. Při odchodu jsem se ohlédl – stříbrohřbetý už byl otočený zády, jako pohyblivý černý balvan se pomalu vracel hlouběji do lesa.

Na cestě zpátky do Kampaly jsem přemýšlel o tom, co má fotbal společného s gorilami. Jeden na červené hlíně za rohem, druhé vysoko v horském deštném lese; jeden patří hluku, běhu a pokřiku, druhé tichu, odstupu a úctě. A přesto obojí vypráví totéž: jak Uganda uchovává životní sílu. Fotbal je jazyk naděje – děti jím říkají: „Ještě můžu běžet.“ Ekologie je jazyk času – Bwindi jím říká: „Musíš zpomalit.“

Poslední noc jsem se vrátil na tržiště v Kampale. Dřevěné uhlí pod grily sálalo, z rádia se linul fotbalový komentář a několik mužů se tísnilo kolem malé obrazovky a hádalo se o sporný verdikt. V dálce si děti dál kopaly a míč se kutálel do stínu, jen aby ho další kop poslal zpátky do světla. Vzpomněl jsem si na Nil, jak tiše vyráží z Jinji, na Murchisonovy vodopády, co ti zvukem tlačí na hruď, a na gorilu v deštném lese Bwindi, jak se skloněnou hlavou žvýká listí.

Tohle je Uganda, kterou si pamatuju: není to jediný obrázek Afriky, není to jen safari, vodopády nebo gorily. Je to cesta od pouličního hřiště do hlubin deštného pralesa. Nejdřív v Kampale slyšíš, jak děti vykřikují naději, pak u Nilu vidíš, jak voda začíná svou pouť, a nakonec se v Bwindi naučíš ztišit hlas. Když odjíždíš, na podrážkách pořád lpí červená hlína, v uších ti zní kroky deštného pralesa a ten ošoupaný míč jako by se pořád kutálel pod světly nočního trhu.