Fotbalové cestování po Pobřeží slonoviny: Od Abidžanu po Grand-Bassam za míčem, který umlčí zemi

Když jsem dorazil do Abidžanu, vzduch před letištěm jako by byl napuštěný mořem – vlhký, jasný a s jemným kouřem pečených ryb. Taxík mířil do centra a řidič naladil rádio na sportovní kanál, kde moderátor ve francouzštině rychle odříkával jména hráčů. Když zaznělo Drogba, neotočil se – jen poklepal prsty na volant: „Tady ho zná každý.“

Dělat na Pobřeží slonoviny fotbal plus cestování znamená, že ty dvě věci nejde oddělit. Jdeš se podívat na město a město ti předloží stadion; jdeš si poslechnout příběh a ten příběh tě nakonec vždycky zavede zpátky k tomu oranžovému dresu.

Abidžanská čtvrť Plateaux vypadá jako finanční centrum, které chce něco dokázat. Výškové budovy, banky, skleněné fasády, rovné silnice – a bílá linie katedrály svatého Pavla se rozvíjí nad lagunou jako plachta napnutá větrem. K večeru, když stojíš na mostě a díváš se na siluetu města, skoro zapomeneš, že jsi v západní Africe. Z kancelářských budov vycházejí lidé v oblecích, motorky se proplétají dopravou a v dálce se jedno po druhém rozsvěcují světla.

Druhý den jsem ale vešel do Adjame a Abidžan změnil tvář. Tady nebyl chladný řád Plateaux – jen stánky, ampliony, látky, staré dresy, koření a jedna vlna lidských hlasů za druhou. Vedle autobusového nádraží měl prodavač na jednom provazu Chelsea, Marseille a reprezentační dres Pobřeží slonoviny. Starý oranžový dres s číslem 11 se ve větru nadouval, jako by pořád běžel. Prodavač řekl: „Drogba není jen hráč. On nás přiměl věřit, že tahle země se může zastavit a poslouchat jedinou větu.“

Mluvil o tom skutečném příběhu z roku 2005, který už patří do fotbalové historie. Když se Pobřeží slonoviny poprvé kvalifikovalo na mistrovství světa, Drogba a jeho spoluhráči si v šatně klekli před kameru a prosili obě strany konfliktu, aby složily zbraně. Nebyla to reklama, ani zpětně vyrobená legenda – uprostřed stínu občanské války skupina nejslavnějších mladých lidí v zemi použila fotbal, aby promluvila ke všem. Příměří, vyjednávání a mírový proces samozřejmě nemohl zařídit jediný zápas – ale v tu chvíli dalo Pobřeží slonoviny najednou společný hlas. Fotbal dokázal lidi aspoň na chvíli postavit na stejnou stranu, a to už je dost velká věc.

Z Adjame jsem zamířil do Treichville, do jednoho maquis. Na dřevěném stole ležel ubrus, attiéké připomínalo jemně nastrouhaný sníh na talíři a vedle byla pečená ryba, cibule, papričky a rajčata. Televize visela v rohu a byla hlasitější než hudba. U vedlejšího stolu se několik lidí hádalo o ceny, ale když se na obrazovce objevily sestřihy reprezentace, všichni na půl vteřiny ztichli. Hádka nezmizela – jen se změnila v hádku o taktiku. Stůl Pobřeží slonoviny umí být hodně hlučný, ale jakmile se objeví míč, ten hluk se promění v jazyk, kterým mluví všichni.

Cesta do Grand-Bassamu není dlouhá – auto se vymaní z abidžanských zácp a mořský vítr pomalu vyvětrává benzínový pach města. Grand-Bassam býval koloniálním hlavním městem, dnes se staré budovy loupou, ulice jsou tiché, ale pláž je široká. Vlny se valí z Guinejského zálivu, barva vody není vždycky pohlednicově modrá, ale má v sobě syrovou sílu. Děti na pláži kopou bosé a branku dělají dva sandály. Dospělí sedí pod dřevěnými přístřešky, pijí pivo a kouř z grilovaného kuřete a ryb se nese s mořským větrem.

Zdejší moře ti připomene, že cestování není jen odškrtávání památek. V roce 2016 zažil Grand-Bassam taky útok a bolest. Ale když sedíš na pláži, koukáš na děti honící míč, na prodavače rozsekávajícího kokosový ořech a na turisty s místními schované před sluncem ve stejném stínu – pochopíš, že odolnost Pobřeží slonoviny není prázdné heslo. Není to zapomínání na minulost, ale pokračování života vedle ní.

Po odjezdu od pobřeží auto zamířilo k Yamoussoukru. Podél silnice rostly palmy, kaučukovníky a na krajnici se sušily kakaové boby. Pobřeží slonoviny je světová kakaová velmoc, ale co si z cesty opravdu odneseš, nejsou nálepky „světové jedničky“ – je to vůně těch hnědých bobů na plastových plachtách: fermentovaná, vlhká, sluncem proslazená.

Když se v dálce vynořila bazilika Panny Marie Královny míru v Yamoussoukru, bylo to skoro neskutečné. Často se srovnává s vatikánskou bazilikou svatého Petra – obří kupole, kolonády a prázdné náměstí jako by někdo přenesl doprostřed afrického vnitrozemí. Uvnitř se na mramoru rozléhají kroky. Vitrážemi proniká světlo a barví podlahu, turistů je málo a ticho je takové, že slyšíš klimatizaci a vzdálený ptačí zpěv. Je to místo, které vyvolává rozpaky i údiv: mladá země jím vyjadřuje své ambice monumentální architekturou – a mimo ty zdi zatím opravdová víra proudí mezi tržištěm, kostelem, mešitou, stadionem a rodinným stolem.

Když jsem se vrátil do Abidžanu, znovu se vynořil příběh Hallera. V roce 2022 mu krátce po přestupu do Dortmundu diagnostikovali nádor varlat. Operace, chemoterapie, návrat – už tohle by byl dost těžký příběh. A pak na Africkém poháru 2023, který se kvůli covidu konal až začátkem roku 2024, táhl Pobřeží slonoviny gól za gólem a ve finále vstřelil vítězný gól proti Nigérii. Domácí Pobřeží slonoviny vyhrálo turnaj jako ve filmu, který se nikdo neodvážil napsat dopředu.

Ten večer jsem znovu projížděl Plateaux. Výškové budovy svítily, u laguny si dítě kopalo s ošoupaným míčem. Hluk Adjame byl daleko a nebylo ho slyšet – ale já věděl, že tam pořád je, stejně jako vlny Grand-Bassamu, stejně jako kupole Yamoussoukra bělající se v noční tmě. Fotbalové cestování po Pobřeží slonoviny není pouť za hvězdami – je to cesta k porozumění zemi: Drogba lidem připomněl, že fotbal může zastavit válku, Haller ukázal, že po nemoci může přijít titul, a děti ve všech uličkách ti připomínají, že každá legenda začíná jedním člověkem, dvěma nohama a jedním míčem.

Jestli se chceš jen koukat na moře, Pobřeží slonoviny ho má. Jestli se chceš jen dívat na město, Abidžan je dost fascinující. Ale skutečný důvod, proč sem přijet, je ten, že tady zjistíš, že fotbal nikdy není jen hra. Může to být starý dres na tržišti, bota jako tyčky branky na pláži, sestřihy na mobilu hlídače před katedrálou – anebo tichý konsensus, ke kterému se tahle hlučná země občas dokáže dopracovat.