Cestování po Koreji: Po vyřazení zůstává Son Heung-minovo teplo v ulicích

Při cestování po Koreji mě opravdu zastavily až plastový míč v jedné uličce v Hongdae – ne cedule v Mjongdongu, ani téměř dokonalá efektivita letištního expresu do centra. Korejský tým už byl vyřazený, program zápasů v mobilních zprávách už nebylo kam posouvat, a přesto v devět večer v Hongdae pořád někdo nosil červený reprezentační dres. Dva vysokoškoláci si postavili branku z batohů a před konbini hráli tři na tři. Míč škrtl o kolo rozvážkového kurýra a málem se dokutálel do grilovací restaurace – nikdo nenadával, jen se smíchem vykřikl: „Sonny!“ To jméno viselo pod pouliční lampou jako zbytkové teplo, co se ještě nerozptýlilo.

Pouliční fotbal v Hongdae a pouliční taneční vystoupení dělilo sotva dvacet metrů. Nalevo reproduktory, potlesk a zvednuté mobily dívek, napravo zvuk podrážek drhnoucích o beton. Jeden kluk ve starém dresu Tottenhamu špatně zastavil míč a kamarád mu korejsky vynadal; on se sklonil, zasmál se a okamžitě patičkou míč vrátil. Emoce korejského fotbalu nejsou tak extrovertní jako jihoamerické, ani tak úhledně složené jako japonské. Jsou spíš jako omáčka tteokbokki v hongdaeské noci: nejdřív přijde sladkost, pak pálivost, a když už si myslíš, že je konec, v krku ještě chvíli hřeje.

Druhý den jsem šel do paláce Kjongbokkung. Půjčovny hanboku před bránou Kwanghwamun otevíraly brzy a řady růžových, modrých a krémových sukní se v průvanu jemně pohupovaly. Když si oblékneš hanbok, máš do paláce vstup zdarma – tohle pravidlo je v každém průvodci, ale teprve až stojíš u palácové zdi, pochopíš, jak je to zvláštní: turisté v teniskách opatrně nadzvedávají sukně přes schody, bubnování při střídání stráží se nese z brány a v dálce před sochou krále Sedžonga honí děti neviditelný míč. Tradice tu není za sklem vitríny – dostane se do stejného obrazu se selfie tyčí, kartou na metro, ledovým americano a fotbalovým dresem.

Vedle Kjongbokkungu jsem potkal bývalého hráče. Žádná superstar – jen prý kdysi hrál druhou ligu K-League, pak si zranil koleno a teď v okolí trénuje mládež. Zvláštní bylo, že měl na sobě starý dres FC Soul, stál u silnice a jako tabulku používal plastovou lahev od vody – vysvětloval třem teenagerům, kdy má krajní obránce vyrazit dopředu. Prstem nakreslil na zem šikmou čáru, děti dřepěly a koukaly, turisté procházeli kolem a mysleli si, že je to nějaké pouliční představení. To je detail, který v Koreji objevíš, jen když tam jedeš: fotbal není vždycky za pokladnou stadionu, někdy je na stinném místě u palácové zdi, kde ho dál vypráví člověk, co už nenastupuje.

Večer jsem se vrátil na Uldžiro a první grilování jsem si nechal na malou restauraci bez anglického menu. Hostitelka nastříhala vepřový bůček přesně na velikost sousta, stroužky česneku padaly do oleje na okraji plotny a kimči se opékalo, až mělo ohořelé kraje. Pán u vedlejšího stolu viděl, že piju jen vodu, a rovnou mi přisunul malou skleničku sodžu – prý se tak má koukat na fotbal, i když už Korejci nehrají. V mobilech si pořád přehrávali záběry Son Heung-mina: někdo vzdychal, někdo říkal, že už toho udělal dost. Sodžu má čistý vstup, ale dojezd přichází pomalu – stejně jako pocit, který Koreji zanechalo tohle mistrovství světa: prohráli, ale úplně nevychladli.

Pu sanský trh Čagalčchi přeměnil tenhle dozvuk na pach. Ve tři odpoledne se mořská voda, rybina, led, nafta a pára z kořeněné polévky z jídelny v patře mísily jako pohyblivá stěna. Chobotnice se lepily na sklo nádrží, tetička klepla kleštěmi a pražma se náhle otočila – voda mi cákla na boty. Pusan není něžný – svým rybím pachem tě vytrhne ze soulských kaváren a paláců. Před trhem si děti kopaly na molu, míč se dokutálel pod nohy prodavačce ryb a ona ho gumovou holínkou lehce odkropla a přesně vrátila. Ten kop byl větší Pusan než jakékoli turistické video.

Po návratu do Soulu jsem cíleně sedl na ITX do Čchunčchonu. Hangang za oknem se pomalu zužoval, město ustupovalo nízkým horám, přehradám a tichým nádražím. Rodné město Son Heung-mina se nepropagovalo obřími transparenty jako poutní místo – aspoň při výstupu z vlaku jsem necítil žádné přehnané marketingové vzrušení. Čchunčchon je spíš místo, co ví, že má být na co hrdé, ale nespěchá s tím. Na ulici takgalbi syčely plotny, zelí se barvilo omáčkou do ruda a televize v restauraci pouštěla sportovní zprávy. Když majitel zaslechl „Son Heung-min“, usmál se, ukázal na podepsaný plakát na zdi a řekl, že spousta lidí teď jezdí do Čchunčchonu ne kvůli ostrovu Nami, ale aby viděli, odkud vyrazil.

Za soumraku jsem došel k řece, kde pár školáků na volné ploše trénovalo střely – bránu dělaly dva batohy. Jeden kluk po nepovedené střele nebyl zklamaný, místo toho napodobil Sonovu typickou oslavu – spojil prsty do tvaru foťáku a „fotil“ spoluhráče. Smáli se nahlas, a když se dosmáli, běželi dál. To, že Korejci byli vyřazení, najednou v Čchunčchonu tolik netížilo. Zápasy reprezentace skončí, hráči zestárnou, reklamy se vymění – ale když dítě napodobuje gesto svého idolu, dozvuk se znovu zapálí.

Než jsem opustil Koreu, vrátil jsem se do Hongdae. Ta ulička byla pořád hlučná, kouř z grilů chrlený z ventilace, lahve sodžu na stolech cinkaly. Parta pouličních fotbalistů se vyměnila, ale míč byl pořád ten samý ošoupaný plastový. Jeden kluk v červeném dresu Koreje zastavil míč podrážkou, zvedl hlavu k obrazovce s pozápasovými komentáři a řekl: „Tak příště.“ Řekl to potichu – jako by neutěšoval ostatní, ale dodával si dech.

Tohle je ta Korea, kterou si pamatuju: ne odškrtávání Kjongbokkungu, Hongdae, Čagalčchi a Čchunčchonu ze seznamu, ale to, jak země i po vyřazení dál uchovává vášeň. Je schovaná v té skleničce sodžu, co ti najednou přisunuli v grilovací restauraci, v té šikmé čáře, kterou bývalý hráč nakreslil na zem, v tom kopu, co prodavačka ryb vrátila gumovou botou, i v té vteřině, kdy po odchodu Son Heung-mina z mistrovství světa někdo na ulici pořád volá jeho jméno. Korejský fotbalový dozvuk neskončil na velkoplošné obrazovce – je pořád na krajích silnic, na špičkách bot a v každém mladém člověku, co řekne: „Tak příště.“