Šel jsem sedm dní po Hedvábné stezce a zjistil, že Marco Polo toho hodně vynechal

Náměstí Registan v Samarkandu (Samarkand) se v šest čtyřicet pět večer promění ve zlatou barvu, jakou jste nikdy neviděli. Modré dlaždice tří medres se probouzejí z chladné islámské geometrie a začínají pohlcovat zbytkové teplo zapadajícího slunce. Starý prodavač šťávy z granátových jablek mi lámanou angličtinou řekl: 'Toto místo bylo před šesti sty lety debatním fórem – studenti ze tří medres se na náměstí hádali o teologii, astronomii, matematiku, o všem.' Pak přidal sůl do mé sklenice a řekl: 'Vypij to. Šťáva z granátových jablek bez cukru – jen tak ochutnáš chuť Hedvábné stezky.'

Měl pravdu. Šťáva z granátových jablek bez cukru má ostrou kyselost, jako pachuť všeho, co na této zemi pomalu mizí. A moje otázka zněla: Co vlastně z Hedvábné stezky zbylo?

Uzbekistán má více než 36 milionů obyvatel, je nejlidnatější zemí Střední Asie a jednou ze dvou dvojitě vnitrozemských zemí na světě (druhou je Lichtenštejnsko). Pro zemi obklopenou ze všech stran pevninou není Hedvábná stezka jen historií – je to nejhlasitější důkaz existence této země ve světě. V roce 2026 se Bílí vlci (uzbecká národní fotbalová reprezentace) poprvé objeví na mistrovství světa. Pro mnoho fanoušků to bude poprvé, kdy budou googlovat 'Kde leží Uzbekistán'.

První den patří Taškentu (Taškent). Taškentské metro není jen dopravní prostředek – je to nejpodivnější dědictví, které sovětská éra v Uzbekistánu zanechala. Každá stanice je samostatným uměleckým dílem: na klenbě stanice Alisher Navoi jsou portréty středoasijských básníků, stěny stanice Kosmonavtlar vzdávají hold všem kosmonautům od Gagarina po uzbecké hrdiny vesmíru. Bezpečnostní pracovník metra uviděl mou cizí tvář, zvedl obočí a pak mávl rukou – místní platí kartou, cizinci mají zdarma, to je nepsané pravidlo Taškentu.

Druhý den jsem byl ve vysokorychlostním vlaku do Samarkandu (Samarkand). Krajina za oknem přecházela z šedi města do bělosti bavlníkových polí a pak do hnědi na okraji pouště Karakum. Spolucestující byl mladý muž, který se mě pomocí překladače zeptal, odkud jsem, a pak mi hrdě ukázal screenshot zprávy o postupu uzbecké reprezentace na mistrovství světa. 'Abdukodir Khusanov,' ukázal na mladého obránce na obrazovce, 'hraje za Lens. Francouzi teď vědí, kde je Taškent.'

Třetí a čtvrtý den byly Samarkand (Samarkand) a Buchara (Buchara). Modré dlaždice v Samarkandu jsou hlubší než na fotkách – ta modř vypadá, jako by byla vylovena ze dna Středozemního moře, ale vysušena středoasijským sluncem. V Buchaře jsem se ztratil na tři hodiny. Ne proto, že by město bylo příliš velké, ale protože každé otevřené dřevěné dveře vypadaly, že vedou do jiné éry. Obchodník s hedvábím seděl ve svém krámku – skutečné hedvábí, dovezené z údolí Fergana, obarvené na červeno kořeny mořeny – všiml si, že dlouho zírám na ten červený svitek, a řekl: 'Víš, Marco Polo tuto barvu nepopisoval. Řekl, že uzbecké hedvábí je levné, ale o červené nepsal.'

Chiva (Chiva) byla pátý den. Toto starobylé město obklopené hradbami z pálené hlíny bylo v poledním slunci téměř prázdné. Seděl jsem ve stínu minaretu Kalta Minor a pomalu ke mně přišel starý muž a posadil se vedle mě. 'Turisté přicházejí až ve čtyři odpoledne,' řekl, 'dopoledne patří Chivě.' Dlouho jsme mlčeli. Pak ukázal na vlající uzbeckou vlajku v dálce a řekl: 'Podívej, to fotbalové hřiště. Dřív to byla stáj. Za Hedvábné stezky si tam obchodníci měnili koně. Teď tam hrají fotbal mladí. Vyměnili jsme věci, ale cesta je pořád stejná.'

Šestý den jsem strávil v nočním vlaku – z Chivy (Chiva) zpět do Taškentu (Taškent), podél okraje pouště. Rádio ve vagónu šumělo a hrálo staré ruské písně se středoasijským přízvukem. Za oknem se občas mihla stáda velbloudů a ojedinělá světla. Vzpomněl jsem si na slova obchodníka s hedvábím z Buchary, na zlatou barvu Samarkandu, na zdvižené obočí bezpečnostního pracovníka v taškentském metru. Pak jsem na telefonu pustil sestřih zápasů Abdukodira Khusanova z francouzské ligy – jedenadvacetiletý Uzbek, který na francouzských hřištích skluzuje, stíhá a dává dlouhé přihrávky.

Sedmý den, zpět v Taškentu (Taškent). Slunce bylo stejně suché a horké jako před týdnem. Ale nepřivezl jsem si fotky a suvenýry – přivezl jsem si odpověď na otázku: Hedvábná stezka nic 'nezanechala' – jen změnila formu své existence. Koření se proměnilo ve fotbalovou ekonomiku, karavanseraje v nádraží pro vysokorychlostní vlaky, hedvábí v hráčské přestupové smlouvy. Marco Polo nevynechal jen barvu toho červeného svitku – vynechal to, že lidé na této cestě nikdy skutečně neodejdou. Jen vyměnili velbloudy za vlaky a koření za fotbal.