Cestování po Jihoafrické republice: Mezi bolestí a oslavou

Cestování po Jihoafrické republice začalo doopravdy až tehdy, když trajekt na Robben Island pomalu opouštěl břeh – ne na letišti a ne při prvním pohledu na Stolovou horu z hotelového okna. Kapský mořský vítr byl tvrdý, jako ruka, co člověka tlačí zpátky do minulosti. V&A Waterfront se za zádí lodi pořád leskl, ale Stolová hora ležela tiše za městem a mraky se přes vrchol převalovaly jako bílý vodopád pomalu stékající po plochém temeni. Průvodkyně řekla, že místní těm mrakům říkají „ubrus“. Díval jsem se, jak přikrývají město, a najednou mi to došlo: krása JAR nikdy neskrývá bolest – nechává ji být vedle slunečního světla.

Na Robben Island je nejtěžší věcí ticho. Mandelova cela není teatrální – úzká, nízká, čistá, na zemi jen tenká matrace, v rohu plechový kbelík. Turisté procházejí kolem dveří a kroky potichu kladou. Bývalý politický vězeň, který dělal průvodce, nesentimentalizoval – jen ukázal na lom a řekl, že tam mnoha lidem slunce spálilo oči. Mandela později vyšel z vězení a neproměnil dvacet sedm let v pomstu, ale v jednací stůl. Zní to jako věta z životopisu velikána, ale když stojíš před tou celou, je to spíš těžké rozhodnutí jednoho člověka vůči sobě samému: Nedovolím, aby nenávist dál řídila tuhle zemi.

Po návratu do Kapského Města tě Bo-Kaap svými barvami okamžitě vytáhne ze šedi. Ulice na úpatí Signal Hill se příliš nevlní, zato domy jsou jeden zářivější než druhý: mátově zelená, růžovo-červená, citronově žlutá, mořská modř – jako by někdo rozložil svobodu na pigmenty a natřel je dům po domu. Bývala to čtvrť kapských Malajců, jejichž předky přivezly na Mys Dobré naděje koloniální obchodní lodě jako otroky. Říká se, že po zrušení otroctví si obyvatelé konečně mohli dovolit vlastní domy – a tak bílé zdi přetřeli těmi nejkřiklavějšími barvami. Ne kvůli fotkám turistů, ale aby světu řekli: Moje dveře, moje okna, můj život – o tom už nerozhoduje nikdo jiný.

Jenomže JAR tě nenechá jen u pohlednic. Cestou do Sowetu se výškové budovy Johannesburgu pomalu vzdalují a podél silnice se objevují plechové chatrče, grilovací stánky, autodílny a graffiti. Vilakazi Street je čilá, před Mandelovým domem prodávají suvenýry a o kus dál si děti v prachu kopou s míčem. Brána ze dvou kamenů, postranní čáry existují jen v představivosti. Malý kluk ve starém dresu Bafana Bafana má rychlé nohy, po kličce se ještě ohlédne a usměje se. Nekopou jako při tréninku – spíš jako instinkt: na nedokonalém plácku odevzdat tělo radosti.

Radost v Sowetu ale není lehká. Hector Pieterson Memorial je hned poblíž a fotky studentského povstání z roku 1976 tě pořád umlčí. Jihoafrická republika je země, která slaví a zároveň cítí bolest – a fotbal je její nejupřímnější vyjádření. Nepředstírá, že rány neexistují, ale taky nedovolí, aby na ně člověk jen zíral. Když se míč rozkutálí, rasa, jazyk, příjem a historie nikam nezmizí – ale aspoň na devadesát minut se lidé dokážou dívat stejným směrem a křičet.

K večeru jsem dorazil do Stellenbosche a vinice přede mě rozprostřely jinou JAR. V údolí změklo světlo, dubové sudy, bílé usedlosti a pečlivě zastřižená réva – všechno krásné jako starý evropský obraz. Pinotage ve sklence voněl tabákem a tmavým ovocem, v dálce končili dělníci práci a jejich stíny protahoval západ slunce. Tahle krása má komplikovanou dochuť: kolonialismus, půda, práce, rozdělení bohatství – to všechno je schované za jednou lahví. Západ slunce je něžný, ale něha není odpověď. Na JAR je nejpamátnější to, že ti krajinu a historii nikdy neprodává odděleně.

Ten večer na trávníku u vinařství někdo tiše zpíval a na okrajích sklenek se odrážela poslední zlatá linka – jako by i staré rány na chvíli ozářila do měkka.

Druhý den ráno jsem znovu vyšel na Stolovou horu – oblačný vodopád se právě valil přes hřeben a město, záliv, Robben Island i vzdálené vinice se proměnily v jednu obří mapu. Stát na vrcholu a dívat se na Kapské Město znamená zažít neskutečnou šíři: na jedné straně moře, na druhé město, na jedné straně bývalé vězení, na druhé barevná čtvrť. V tom je i ta potíž cestování po JAR. Těžko říct, že je jen velkolepá – protože vedle velkoleposti stojí nerovnost. A těžko říct, že je jen tíživá – protože vedle tíhy pořád někdo zpívá, tančí, zapaluje gril a kope míč do západu slunce.

Takže když se v roce 2026 donesla zpráva, že se Bafana Bafana překvapivě probojovali mezi 32 nejlepších týmů světa, vůbec mě nepřekvapilo, že tahle země vybuchla jako po zásahu elektřinou. Jihoafrický fotbal kdysi apartheid vyhodil ze světové scény a pak dlouho mlčel, vypadával a byl podceňovaný. Ale tu noc bary, taxíky, rádia i krámky na rozích Sowetu křičely jedno jméno. Znovuzrození Bafana Bafana není jen sportovní zpráva – je to opožděné národní prohlášení: Pořád jsme tady. Můžeme prohrávat celé roky, ale nikdy nebudeme chybět napořád.

Později jsem v ulicích Kapského Města potkal řidiče v reprezentačním dresu. Řekl mi, že mistrovství světa 2010 ukázalo JAR světu, ale že tenhle postup do 32 v roce 2026 pomohl JAR znovu uvidět samu sebe. Za oknem auta problikly barevné zdi Bo-Kaapu a mraky se znovu začaly valit přes Stolovou horu. Řidič zesílil rádio – komentátor zrovna přehrával vítězný gól a hlas mu nadšením přeskakoval. Nerozuměl jsem všem slovům v zuluštině prokládané angličtinou, ale ten smích jsem rozuměl.

Když jsem JAR opouštěl, neměl jsem v hlavě jednu památku, ale celou síť vzájemně propojených obrazů: ticho, co nechtělo opustit celu na Robben Island, barvy, co nahlas mluví ze zdí Bo-Kaapu, nohy dětí v prachu Sowetu honících míč, nedopitá sklenka ve stellenboschském západu a mračný ubrus, jak pomalu přikrývá město na Stolové hoře. JAR není lehká destinace – ale je to místo, které člověka prohloubí. Učí poutníka jednu věc: smíření neznamená zapomenout na minulost – znamená pamatovat si ji, a přesto být ochotný přihrát míč člověku vedle sebe.