Kapverdy nemluví na mapách—plují na strunách morny

Letadlo dosedá na letiště v Praie na ostrově Santiago a Kapverdy vás nevítají mrakodrapy. Za oknem: nízké hnědé kopce, vzduch suchý a průzračný. To, co vám skutečně řekne, kde jste přistáli, přichází ve chvíli, kdy vyjdete z terminálu — zvuk. Starý muž sedí na nízké zídce a hraje na otlučenou kytaru. Ve strunách je mořská sůl; ladění není dokonalé, ale rytmus sedí.

Hlas Cesárie Évory se line z autorádia taxikáře. Zemřela v roce 2011, ale na Kapverdách je její hlas dochvilnější než jakýkoli let. Řidič bradou ukáže směrem k rádiu a řekne něco v portugalštině protkané kreolštinou — nezachytil jsem každé slovo, ale zachytil jsem tu hrdost. Morna, řekl. Pak zesílil hlasitost.

Kapverdy leží zhruba 570 kilometrů západně od Senegalu v Atlantiku, deset sopečných ostrovů, přibližně 600 000 obyvatel. Země je tak malá, že ji mnohé mapy světa ani nevyznačují. Ale pokud jste někdy někde slyšeli mornu — tu melancholickou melodii zavěšenou kdesi mezi portugalským fadem a brazilskou sambou — víte, že tohle místo nemůže být malé.

První noc v mindelském přístavu jsem vešel do baru jménem Cafe Musica. Stěny byly polepené vybledlým plakátem Cesárie Évory, fotkou místního fotbalového týmu a ručně psaným jídelním lístkem: Cachupa, grilovaná ryba, rum grogue. Zpěvačce bylo něco přes čtyřicet, byla bosá, oči zavřené. Kytarový akord měnil výšku ve vlhkém vzduchu, ale nikomu to nevadilo. Přístavní dělníci přestali tahat lana a opřeli se o mořskou zeď, aby poslouchali. Dítě se krčilo ve dveřích a pozorovalo — u nohou mu ležel vybledlý fotbalový míč.

Další den jsem vyrazil na Pico do Fogo. Pod nohama: černá láva, drsná a křehká, podrážky mých bot sbíraly jemný tmavý prach. Průvodce řekl, že sopka naposledy vybuchla v roce 2014 a zničila dvě vesnice, ale téměř všichni vesničané se vrátili. „Tohle je náš ostrov,“ řekl. „Sopka je soused se špatnou náladou — ale nestěhujete se jen proto, že má váš soused náladu.“ Z půlky výstupu, s výhledem na Atlantik, jsem poprvé pochopil, co znamená být souostrovím bez koncového bodu — kam až oko dohlédlo, nic než moře a další moře.

Na pláži Santa Maria na ostrově Sal kopaly děti bosé do míče. Míč byl starý, kůže prodřená, ale způsob, jakým si ho přihrávaly, připomínal jiný druh morny. Jeden chlapec měl na modrém tričku vybledlé číslo na zádech — ne Messiho ani Ronalda, ale Ryana Mendese, útočníka kapverdské reprezentace. Ukázal na tričko: „Narodil se v Mindelu. Stejně jako my.“ Nedaleko tiše vlála vlajka Modrých žraloků nad plážovým stánkem.

Jídlo bylo posledním klíčem. Cachupa — pomalý guláš z kukuřice, fazolí, zeleniny a ryb nebo masa — se vařila od šesti ráno. Na trhu seděly ženy na nízkých stoličkách a loupaly kukuřici rychlostí, kterou oko sotva sledovalo. Povídaly si kreolsky a občas vybuchly smíchy. Stará žena prodávající zeleninu mi podala malou misku cachupy, zadarmo. „Pojď, ochutnej,“ řekla pomalu portugalsky. „Kapverdská chuť potřebuje čas.“ Strávil jsem půl hodiny dojídáním té misky a pochopil jsem, že nemluvila o vaření.

Ráno před odletem jsem se vrátil do Cafe Musica v Mindelu. Bar ještě nebyl otevřený. Mořský vánek nadzvedával starý plakát na dveřích. V dálce se v přístavu ozval trajektový roh. Starý muž venčící psa prošel kolem, uviděl mě, jak se dívám na plakát Cesárie Évory, a zastavil se. Anglicky řekl: „Znáte její nejslavnější verš? Sodade — stesk bez konkrétního tvaru.“ Pak odkráčel dál. Stál jsem před prázdným přístavem a najednou pochopil plný význam morny: Kapverdy nejsou zemí, kterou lze popsat mapou. Lze je vyznačit jen zvukem, chutí, mořským větrem. Jako sodade samo — víte, že tam je, ale nedokážete říct, jaký má tvar.