Cestování po Švýcarsku: Svěř uši hranici sněhu, zvonici a kolejím

Při cestování po Švýcarsku nepřijde první k očím, ale k uším. Časné ráno u Curyšského jezera – mlha plave na hladině jako nerozmíchané mléko, loď ještě nevyplula, ale dřevěné molo už pod podrážkou tiše zavrzalo. V dálce přejela tramvaj přes most a kovová kola tiskla kolejnice čistým třecím zvukem; v kavárně o sebe cinkly šálek s podšálkem tak potichu, jako by se bály vyrušit hladinu. Švýcarsko není tiché – jen každý zvuk umísťuje na správné místo, takže sotva přistaneš, naučíš se ztišit hlas.

Na curyšském hlavním nádraží jsem přestupoval do Bernu – nástupištní hlášení přeskakovalo z němčiny do francouzštiny, pak do italštiny a nakonec do angličtiny. Čtyři jazyky nejsou barevné nálepky z turistického letáku, ale opravdu se v éteru střídají. Dveře vagónu se zavřely s měkkým „puf“ a nechaly hluk města venku. Za oknem se travnaté svahy, jezera a městečka stříhaly jako přesnými střihy, průvodčí procházel uličkou a jeho kroky držely rytmus jako metronom.

Bernské staré město je spíš jako hodiny, které umí odbíjet. Tramvaj klouže kolem podloubí a v zatáčce vydá táhlý skřípot; řeka Aare podezdívá zvuk a vrací ho zpátky k pískovcovým fasádám. Když se rozezní věž Zytglogge, spouště turistů na okamžik ztichnou; pak se znovu rozprostřou zvonky kol, cinkání talířů a smích dětí honících míč. Ve výloze malého obchůdku jsem zahlédl dres švýcarského týmu – ta tmavě červená nebyla oslavně křiklavá, spíš jako barva bernských střech po dešti: klidná, zdrženlivá, a přesto těžko přehlédnutelná.

V Interlakenu začaly zvuky stoupat vzhůru. Když se vlak přiblížil k údolí, skály odrážely zvuk kol zpátky, jako bys vstoupil do přírodního amfiteátru. Na konci louky někdo chystal paragliding – látka se ve větru napnula s ostrým „ssss“, pak cvakla přezka, instruktor vyštěkl krátký povel a celé tělo náhle zvedl horský vítr. Turisté dole zvedli hlavy a nestačili ani vykřiknout – slyšeli jen lanka padáku, jak řežou vzduch do tenkých čar. Zdejší krajina se až příliš snadno fotí na pohlednice, ale co tě doopravdy zastaví, je ten zvuk padáku ve chvíli, kdy opouští zem.

Ranní vlak na Jungfrau jako by uši městského člověka pozvolna přiváděl do výšky. Ozubnicová dráha se zakusuje do hory a kolejnice s ozubením tiše skřípou; před tunelem krátce houkla píšťala, jako by všem připomínala, že nadmořská výška není legrace. Na Jungfraujochu vítr škrábe po ledovci – zvuk je tenký a studený – a každý automaticky ztiší řeč. Na Střeše Evropy není nejhlasitější jásot, ale vlastní dech a ten nepoddajný zvuk, když zip na bundě ztuhne mrazem.

Alpské pastviny dodaly Švýcarsku další hudební nástroj. Zvonce krav se valí z dálky – hluboké tóny jako dřevěný buben, vysoké jako cinkání sklenic; v sýrárně se měděným kotlem pomalu míchá vařečka a okna se zamlžují párou. Na kraji cesty si děti kopou s míčem a ten naráží do dřevěné ohrady a odskakuje zpátky do trávy. V tu chvíli mi najednou došlo, proč má švýcarská reprezentace tak neuspěchaný rytmus: není bez vášně – jen je zvyklá nejdřív naslouchat prostoru. Obrana, přihrávka, stažení, nový postup – jako zvonce na svahu, každý jinak daleko, ale všechny na tomtéž úbočí.

Glacier Express je pak basová linka Švýcarska. Ze Zermattu na východ se vlak noří do tunelů a vyjíždí na viadukty, skleněná okna ti před oči postupně skládají soutěsky, vesnice a sněžnou čáru. Když kola přejedou spojnici kolejnic, dunění neruší – spíš jako by někdo hluboko v hoře tloukl do bubnu; v jídelním voze o sebe cinkají skleničky a cestující instinktivně zmlknou. O švýcarské železnici se říká, že je přesná – ale teprve v Glacier Expressu pochopíš, že přesnost může mít i emoce. Mění geografii z výškových rozdílů na mapě na úsek cesty, který tělo slyší.

Když mluvíš o Nati, těžko se vyhneš Granitu Xhakovi. Venku ho často líčí jako tvrdého záložníka, ale když na něj vzpomínáš při cestování po Švýcarsku, vybaví se ti spíš Basilej a ozvěna švýcarské němčiny. Xhaka se narodil v Basileji, jeho rodinný příběh je spojený s Balkánem a kariéru vybrousila německá fotbalová kultura; není z jednoho kusu – je tou nejopravdovější švýcarskou polyfonií. Švýcarsko má čtyři oficiální jazyky – němčinu, francouzštinu, italštinu a rétorománštinu – a reprezentace taky nikdy není jednohlasá. V šatně se překrývají původ jmen, města dospívání, rodinné migrace a řeč hřiště, a to všechno se nakonec slije do jedné přihrávky pod červenobílým křížem.

Skutečnými hostiteli mistrovství světa 2026 je Severní Amerika – stadiony a města obstarávají USA, Kanada a Mexiko; ale švýcarský fotbal má zvláštní „hostitelský instinkt“. Kamkoli přijde, jako by si nejdřív srovnal postranní čáry, jízdní řády a taktické vzdálenosti, a teprve pak nechal začít zápas. Pro turistu je to stejné: Švýcarsko tě nevítá hlukem – vítá tě přesnými vlaky, jasnými cedulemi, zvony od jezera a duněním horské železnice, až pomalu uvěříš, že tě někdo zachytil. Není pořadatelská země, ale rozumí hostitelství; nejsou to nejhlasitější fanoušci, ale umí proměnit cizí stadion ve svůj rytmus.

Před odjezdem jsem se vrátil k Curyšskému jezeru. Řídká mlha trochu prořídla a na hladině se objevilo stříbro – kolem mě proběhl ranní běžec a podrážky mu tiše škrábaly o dlažbu. V dálce zazněl kostelní zvon a tramvajový zvonek ho hned doplnil – jako poslední závorka, kterou město za poutníkem zavírá. I zvuk kufru drnčícího přes spáry v dlažbě jako by ti říkal: zpomal, poslechni si tuhle cestu ještě jednou. Myslím, že na cestování po Švýcarsku není nejpamátnější špičatý Matterhorn ani hořká čokoláda, ale to, jak tě tahle země naučí rozeznávat geografii sluchem: píšťala vlaku na Jungfrau, alpské zvonce, bernská tramvaj, dunění Glacier Expressu, ozvěna čtyř jazyků – a taky to tiché světélkování tmavě červeného dresu v davu.