Korea

Při cestování po Koreji mě opravdu zastavily až plastový míč v jedné uličce v Hongdae – ne cedule v Mjongdongu, ani téměř dokonalá efektivita letištního expresu do centra. Korejský tým už byl vyřazený, program zápasů v mobilních zprávách už nebylo kam posouvat, a přesto v devět večer v Hongdae pořád někdo nosil červený reprezentační dres. Dva vysokoškoláci si postavili branku z batohů a před konbini hráli tři na tři. Míč škrtl o kolo rozvážkového kurýra a málem se dokutálel do grilovací restaurace – nikdo nenadával, jen se smíchem vykřikl: „Sonny!“ To jméno viselo pod pouliční lampou jako zbytkové teplo, co se ještě nerozptýlilo.

Pouliční fotbal v Hongdae a pouliční taneční vystoupení dělilo sotva dvacet metrů. Nalevo reproduktory, potlesk a zvednuté mobily dívek, napravo zvuk podrážek drhnoucích o beton. Jeden kluk ve starém dresu Tottenhamu špatně zastavil míč a kamarád mu korejsky vynadal; on se sklonil, zasmál se a okamžitě patičkou míč vrátil. Emoce korejského fotbalu nejsou tak extrovertní jako jihoamerické, ani tak úhledně složené jako japonské. Jsou spíš jako omáčka tteokbokki v hongdaeské noci: nejdřív přijde sladkost, pak pálivost, a když už si myslíš, že je konec, v krku ještě chvíli hřeje.